Knights Templar

Řád templářů

Řád templářů byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat už jen pouze řád maltézských rytířů nebo řád německých rytířů. Celý název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commilitones Christi Templique Salomonici), obecně se používá termín rytíři templutemplářští rytíři či jen templáři.

1098 – 1291 Templáři ve Svaté Zemi

Řád byl ve svém počátku devítičlenným společenstvím francouzských šlechticů založeným po přípravách od roku 1098 v roce 1103. Registrován byl úředně v roce 1118.
Hugh de Paynes Na Boží hod vánoční Hugh z Paynsu a osm dalších rytířů spolu s Godfreyem ze St-Omer, Archambaudem ze Saint-Aignan, Payenem z Montbidier  a rytířem zvaným Rossal nebo Roland složili ve svatém hrobě před patriarchou slib života v chudobě, čistotě a poslušnosti.“ Přijali název „Chudí rytíři Krista“. Král Baldwin II. jim poskytl příbytek v Jeruzalémě, v tzv. Šalomounově stáji mešity Al-Aqsa, která údajně stála na místě Šalomounova chrámu, čímž řád vstoupil v povědomí jako „Chudí rytíři Krista a chrámu Šalomounova“.

Papež Honorius II určil templářským rytířům bílý plášť cisterciáků. Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který řád podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost řádu začala řídit. Ten ustanovil 72 článků, kterými vymezil povinnosti a zákazy týkající se mnichů tohoto řádu. Mezi ty základní patřil např. zákaz scházet se s lidmi, kteří byli exkomunikováni z církve, povinnost nosit bílý plášť (demonstrující čistotu), prostý a nezdobený oděv, povinnost sdílet jednu misku ve dvojici s jiným řádovým bratrem, jíst v mlčenlivosti, činit každý pátek pokání, vstávat s rozbřeskem, zákaz lovu (s výjimkou lvů, kteří často ohrožovali poutníky na jejich cestě do Jeruzaléma), dodržovat hierarchii v řádu, dodržovat slib mravopočestnosti, zákaz stýkat se se ženami a pohlédnout jim do tváře (zákaz se vztahoval i na příbuzné – matky a sestry), vyhýbat se kejklířům, hercům a pěvcům, povinnost nosit krátce střižené vlasy, zákaz používat jemnou obuv se zahnutou špičkou, povinnost spát v košili a spodním prádle a mnohé další. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů. V tomto roce 1129 se Hugh z Paynsu sešel ve Skotským králem Davidem I. jenž mu daroval zemi Balantrodach. Tehdy se počaly psát dějiny templářského řádu ve Skotsku.

Papež Evžen III. ustanovil, že řád bude užívat ve svém znaku rudý kříž. Templářští rytíři používali několik symbolů řádu, avšak osmicípý kříž Cross_108x105byl starší než kříž s tupými konci a byl užíván dříve než tajné templářské písmo, neboť byl užíván již před rokem 1250 n.l. Oblékání a móda řádu ve středověku stanovily, že templářští rytíři nosili červený osmicípý kříž na levém rameni svého pláště, seržanti nosili černé pláště a panoši hnědé pláště. V době posilování a rozmachu řádu přišel neúspěch druhé křížové výpravy (11471149) inspirované ztrátou křesťanského města Edessa, což se následně odrazilo i na řádové politice. Skutečné neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d’Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Řád musel postupně opustit dobytá území a rytíři se museli stáhnout na Kypr, který byl svaté zemi nejblíže.

Řádoví rytíři byli vynikající válečníci. Taktickým manévrem byl útok sevřené skupiny s cílem rozdělit armádu protivníka na dvě skupiny a tím vnést do jeho řad zmatek.

Předměty, které byly příslušníky řádu nalezeny v podzemí původního Šalamounova chrámu, mu zajistily, že se řád stal výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a sloužila jen papeži. Rytíři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Hrady a pozemky řádu se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Řád vystupoval také jako významný mezinárodní bankovní subjekt a vydělával na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění, které však vlastnil řád nikoli jednotlivci. Rytíři žili nadále životem v křesťanském duchu čistoty a síly.

1212 – 1306 Templáři ve Francii a Evropě

V roce 1212 vybudoval řád v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. sídlo řádu Templ. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.

1307 – 1312 Proces s Templáři

Moc a bohatství řádu popuzovaly světské panovníky. Proti řádu v roce 1307 vystoupil francouzský král Filip IV. Sličný, neboť mu templáři odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Podnětů k vykonstruování obvinění a k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Řád byl bohatý a samostatný, nepodléhal světské moci ani biskupům a sloužil pouze zájmům papeže. Bylo lukrativní převzít jeho majetek a tak se rozhodl Filip IV. Sličný využít klesající popularity rytířů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Guillaumem de Nogaretem, který spočíval v postupné diskreditaci řádu.

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní, sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli, přes značný nátlak, jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež, Klement V., souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, nicméně Petrarka v této souvislosti hovořil o „babylonském zajetí“).

1307-10-13 – Pátek třináctého

Jacques de MolayNěkteří řádoví rytíři se dozvěděli o přípravách útoku proti řádu a podařilo se jim uniknout zatýkání. Lodě řádové flotily z Francouzských přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských přístavů. S flotilou odplul také řádový poklad, který byl spěšně naložen a byl převezen na jiné místo. Toho dne 13. října 1307 („nešťastný pátek třináctého“) bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Rytíři se až na výjimky nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.

Dne 11. listopadu papež Kliment na základě buly „Pastoralis Praeemenintia“ nařídil vyšetřování obvinění, vznešených proti templářům, a přikázal zatknout templáře ve všech zemích. Jeho zatykač byl poslán do Anglie, Německa, Itálie, Španělska, Belgie a Nizozemí,  ne avšak exkomunikovanému králi Robertu the Bruce, a proto někteří templáři uprchlí z Francie našli útočiště ve Skotsku.

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu, jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy prvních 54 řádových bratrů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310.

1311 – Kyperští rytíři řádu vstupují do OMLT

V roce 1311 byl na Kypru založen sloučením části Německých rytířů, Johanitů a Templářů Řád německých rytířů z východního středomoří Ordo Militaris Teutonicus Levantis (OMTL). Templáři tvořili cca 70 % všech nových rytířů tohoto řádu.

1312 – Zrušení řádu Templářů papežskou bulou

Po oficiálním zrušení řádu Templářů papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byla většina zbylých rytířů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ještě téhož roku na základě papežské buly „Ad Providam“ byl veškerý majetek řádu převeden na řád sv. Jana Jeruzalémského (maltézský řád johanitů), s výjimkou Španělska, Portugalska a Skotska, kde spolu s johanity pokračoval řád templářů jako Řád Sv. Jana a Templářů.

1314-03-18 – Upálení velmistra řádu

Řádový bratři, kteří odpluli s flotilou, přijali útočiště u Jacques de Molay_2 Skotského krále a v jeho vojsku bojovali pod svými řádovými zástavami. V důsledku toho byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení čelní představitelé řádu. Nato ale velmistr Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charney popřeli znovu obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz na Île de la Cité, ostrůvku na řece Seině v centru Paříže, veřejně upáleni. Prameny uvádějí, že templářští rytíři bojovali ještě dne 24. června 1314 po boku Roberta Bruce v bitvě u Bannockburnu.

1312 – 1317 Převedení majetku na jiné řády

Po oficiálním odstoupení církve od řádu Templářského papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byl na základě papežské buly „Ad Providam“ protiprávně veškerý majetek řádu převeden na řád sv. Jana Jeruzalémského (maltézský řád johanitů), s výjimkou Španělska, Portugalska a Kypru, kde z templářských poboček vznikly nové řády s názvy: Ordo Militaris Teutonicus Levantis (Kypr 1311), Ordo de Montesa (Španělsko 1317) a The Military Order of Christ (Portugalsko 1317).

Samostatnou kapitolou pak bylo Skotsko, kde Skotský král Robert I., který byl sám v papežské klatbě, zaštítil skotské templáře a umožnil jim tak další existenci…

…dále viz Templáři ve Skotsku